Popovídání o neziskovkách a dobrovolnické činnosti 

Lidé se vždycky rádi dobrovolně shromažďovali a scházeli podle svých zájmů, k určité činnosti, k získávání vědomostí a znalostí, k obraně nebo podpoře někoho nebo něčeho. Dobrovolným organizacím se nedaří v totalitních režimech a diktaturách. Svobodná společnost chce svobodné lidi se svobodně fungujícím mozkem.

Spolky, sdružení, nadace, obecně prospěšné společnosti, kluby, dobrovolnické organizace, to byly v naší zemi ještě před dvaceti lety neznámé pojmy, i když u nás  kdysi tvořily podstatu občanské společnosti. Nyní je neziskový sektor součástí občanské společnosti, spolu s dalšími oblastmi – státní správou, rozpočtovými organizacemi, soukromým sektorem a tak dál. Čím je společnost pestřejší, rozmanitější, různorodější, tím je bohatší a pružnější. Měla by pak  být méně závislá na krizích a politických zemětřeseních.

Po listopadu 1989 vznikaly neziskové organizace zprvu nesměle, potom prudce přibývaly jako houby po dešti. Vznikaly v oblasti kulturní, sportovní, sociální, humanitární, sdružovali se památkáři, různí ochranáři, prostě lidé, kteří chtěli pěstovat nebo podporovat nějaký svůj nebo všeobecný zájem. Rozvíjel se společenský život. Lidé, mladší zhruba třiceti let, si nemohou ten rozdíl proti minulému režimu uvědomit, protože ho nezažili. Vyrůstali již v nově tvořící se společnosti.

Obnovily se dříve zakázané organizace, zejména Sokol a Skaut. Už ne v té bývalé slávě, ale mohou znovu fungovat. Ekologické společnosti se starají o zajímavá přírodní území, obyvatelé venkovních obcí se sdružují v péči o svá obydlí a jejich okolí a nepotřebují Akci Zet nebo socialistickou soutěž. Obnovují se opomíjené zvyky, národopisné a náboženské slavnosti. Bez příkazu nebo dovolení a kontroly shora. Lidé na venkově i ve městech pořádají to, co je zajímá a z čeho mají přirozenou radost. Scházejí se na akcích, pořádaných při příležitosti zapomínaných nebo zakazovaných osobností našeho státního a kulturního života.

Zchátralé památkové objekty děkují za svoji obnovu novým majitelům a zájmovým společnostem, nadšencům.

Podstatně  se neziskové organizace podepsaly v oblasti sociální. Desítky sdružení, obecně prospěšných společností, klubů, různých uskupení a dalších neziskových organizací se postupně začaly starat o tělesné a mentálně postižené děti i dospělé, o seniory, mají v péči občany s různými typy vážných onemocnění.  Mladé maminky  zakládají mateřská centra a kluby, zájem je i o pomoc lidem závislým na drogách a dalších nebezpečných závislostech. To vše je dnes samozřejmé, ledacos z toho je i předmětem kritiky lidí, kteří již zapomněli, jak dříve všichni tito jakkoliv postižení nebo nepřizpůsobiví občané byli odtrženi od běžného života. Neexistovaly dobročinné sbírky, benefice, benefiční programy v televizi, do kterých se může zapojit celý národ. Pořádají je nadace, které podporují  úseky, na které nezbývá peněz. Není se co divit, všechna ta starost stojí stát a tedy nás všechny, nesmírné množství peněz a stále je to málo. Je zapotřebí dohánět to, co celá desetiletí bylo zanedbáno.

A tak všichni, kdo pracují v neziskovém sektoru shánějí sponzory, donátory, firmy i ušlechtilé jedince. Přátele, pomocníky., příznivce. Oslovují občany. Bez pomocných rukou to většinou nejde, zejména to však nejde bez obětavců a bez nadšenců.. Celý neziskový sektor se učil a ještě učí za pochodu, určitá pravidla se rodí podle potřeby. Postupně se tak stala celá tato oblast nedílnou a tolik potřebnou součástí celé společnosti. Je její solí i kořením.